Kdyby ve společnosti nebyla tendence děti i dospělé posuzovat, normovat a rovnat do stejné latě, kdybychom dokázali vylízt z ulity ve výchově a byli ochotni respektovat odlišnost, nebyly by nutné diagnózy vůbec.

Mám syna s AS a co vnímám jako zásadní problém je netolerance vůči jinému chování a myšlení. Ve chvíli, kdy jsem to pochopila a začala se k němu chovat s tolerancí, zlepšil i on extrémní projevy. Já jsem tušila už před diagnózou, že je něco jinak, že není rozmazlený, že si nevynucuje schválně, ale tlak okolí na "standardní" výchovu byl tak velký, že jsem nedokázala tomu čelit. Potvrzená diagnóza mi pomohla především přesvědčit blízké okolí (manžela, babičky), ale taky hlouběji pochopit jeho myšlení. A třeba jednou pomůže i jemu pochopit jeho odlišnost, pokud to vůbe bude potřebovat. (Je mu 15 a vůbec to neřeší.)