Přidat odpověď
Byla jsem v podobné situaci. Zdědila jsem v poměrně mladém věku péči o sestru své babičky která mi jako jedniná příbuzná zbyla, úplně chápu všechny okolnosti péče - byla celý život sama, děti neměla, starala se jenom o sebe a to nadstandardně. Byla zvyklá, že se ji ve všem vyhoví, měla spoustu nuancí, ze kterých nechtěla/nemohla ustoupit. Také utrácela vysoké částky za všemožné nepotřebnosti ( z našeho hlediska, ale i z hlediska využitelnosti v příštích 100 letech). Nakonec jsem se o ni starala opravdu sama, protože bratr nepřekousnul, že mu řekla, že jezdit k ní má bez dětí, že to už na ní není ( vydržet s dětmi hodinu v jedné místnosti). Já jsem to akceptovala, s podporu manžela. Rodíl byl, že si s penezi hospodařila sama, takže když velkoryse podarovávala třeba pečovatelky, necítila jsem se nijak zodpovědná a kompetentní něco namítat. Ale různých řečí jsem si užila dost, naučila jsem se je pouštět jedním uchem tam a druhým ven. Ve tvé situaci bych se nebála otevření dědictví, dělala bych co uznám za vhodné a starala se jako dostud a na pomluvy nedala. Asi bych ji tedy vypočítala na co "má" a kolik můžete utrácet ročně - nějak hypoteticky spočítat, třeba že tu bude do stovky.
Předchozí