Vždycky mě vytváření atmosféry pro děti stresovala, protože pro mě advent znamená absolutní útlum činností a ponoření se do sebe. Jsem jako příroda. Nevadí mi v prosinci šedivo a mokro, i když sníh a mráz mám daleko raději, pokud se po mě nic nechce. Zcela přirozeně upadám do zimního spánku. Nejraději se někde zachumlám a rozjímám nebo jdu do toho ponura ven a rozjímám za chůze. Ta vánoční nálada dle reklamy se světýlky a radostí v duši se u mě nekoná. Když jsem přestala ze sebe dolovat tu dětskou radost z očekávání dárečků a tak dále, tak se cítím slavnostně jinak. Asi pohansky. Bilancuju, ukončuju další rok. Rovnám v sobě a třídím, kdo jsem. Mám "slavnostní" výzdobu, což znamená světýlka u dětí v pokojíčku, keramické svícánky po bytě, větvě se slaměnými ozdobami ve váze a adventní věnce. Ale musím to udělat hned na 1.adventní neděli, abych věděla, že pak už vůbec NIC NEMUSÍM. Pálím svíčky, ujídáme perníčky (na první adventní neděli napečíno z kila mouky a už snědeno), dárky jsou nakoupené dopředu dle přání dětí. Neuklízím a kromě perníčků upeču jen asi další tři druhy cukroví a to nám stačí.