Z vlákna o rodině Michalákových vytahuji toto téma, a uvítám, když se do diskuse zapojí i ty z nás, které se problematice profesně věnují. Moje působiště je trochu jinde, ale velice ráda se dovzdělám.

Kdy myslíte, že je nutné dítě z rodiny odebrat úplně?
Kdy myslíte, že je nemožné, aby dítě vyrůstalo s biologickou matkou? Otcem? Za jakých podmínek je nemožné, aby bylo dítě svěřeno do péče širší rodiny, i kdyby tato měla o péči zájem?

Jak poznat týrané dítě? Jak v tomto případě postupovat? Jak v případě podezření z týrání postupují státní orgány?

Můj názor je, že jediný důvod, proč by dítě nemělo vyrůstat v biologické rodině je, že bylo týráno či (a) sexuálně zneužíváno. Byl-li pachatelem jeden člověk, například psychopat, který tyranizoval vlastně celou rodinu, myslím, že je na místě upřednostnit intenzivní práci s rodinou tak, aby s nimi dítě mohlo zůstat. Samozřejmě předpokládám odsouzení tyrana a jeho separaci od zbytku rodiny.
Nemyslím, že by občasné plácnutí na zadek či přes ruku bylo týrání. Nemyslím, že by bylo týráním, že dítě nedostane vše, co chce, a nevynutí si to. Myslím, že pro dítě jsou hranice při výchově velmi potřebné.
Můj názor je, že dítě má být v péči osob jemu příbuzných do té míry, do které je to jen možné. Že je důležité, aby znalo svoje kořeny.
Týrané dítě nejsem schopná poznat, přiznávám. Jak bych postupovala, také nevím, kolikrát jsem byla svědkem scény, při které si později říkám, že jsem měla něco dělat, ale tenkrát jsem neudělala nic. Třeba jsem zareagovala správně, protože se jednalo o lidi mě naprosto neznámé a o situaci, která po mě mohla být vytržena z kontextu.
Myslím, že větší šanci poznat týrání má širší rodina a pedagogové, než jen lidé ze sousedství.

Děsí mě, že by do naší rodiny strkali nos sousedé a hodnotili, jak moc či zda svoje dítě netýrám, jen proto, že zrovna - teď nevím, nic mě nenapadá, připadám si jako normální máma normálního dítěte, které jen nedostane to, co chce, a muselo rok cvičit vojtovku.