Je to zajímavé téma nezávisle na kauzách Norska. Jsem proti odebírání, ale taky pro poměrně dost velkou kontrolu státu a apel na lidi, aby si všímali co se děje v jejich okolí, případně práci sociálních praconic v rodinách, u nás je to pořád ještě o "bonzu na sociálku", je to odsouzeníhodné "práskat". Týraných dětí je u nás hodně, jsme generace vychovávaná fyzickými tresty a máme tendence to bud uplatnovat na sých dětech a nebo naopak volit výchovu bez hranic. To nemá být paušalizace, samozřejmě to nedělají všichni. Všímám si, že spoustu rodičů nemá bazální přehled o vývojové psychologii a chce po dětech věci, které nejsou schopny ještě zvládnout, nerespektují vývojové etapy, v období vzdoru s dětmi bojují a trestají je... ale podle mě se to lepší a postupně se rodiče s jiným typem výchovy srovnají. Bití dětí je vždycky špatně, je to neúcta k životu, násilnění slabšího a pokud se toho zoufalý rodič dopustí, tak selhal, je potřeba se omluvit a pracovat na tom, aby se to nedělo. Osobně třeba občas tzv. "vystartuju" ale když vidím, jak se mě dítě lekne, tak je mi ze sebe špatně.