Ino,
nedávno jsme se o tom bavily se sestrou (tu teda nikdo nebil), a shodly jsme se na tom, že s odstupem času nám jako dětem nejvíc vadilo to, že rodiče nerespektovali to, jaké jsme, ale pořád se snažili nás měnit, cpát do nějakých svých představ a škatulek. Neexistovalo si normálně povídat o tom, co nás zajímalo, trápilo nebo co jsme prožívaly. Matku zajímalo jen to, jaký máme známky a jak jsme - nebo nejsme - pro okolí "vzorné děti".
Myslím, že je to horší než bití, protože bití se furt dá brát jako "zájem", i když poněkud zvrácenej, ale ignorace jakékoli individuality mrzí mnohem víc.