Nikdy v životě jsem nebyla fyzicky potrestaná, ale svoje kluky jednou za čas přes zadek plácnu. Čím jsou starší, tím je to výjimečnější, vlastně ani nepamatuju, kdy to bylo naposled - ale čím je to výjimečnější, tím spíš jim docvakne, že něco už bylo fakt přes míru a že i matka je jen člověk a nevydrží za všech okolností všechno. Ale jsem ráda, že je neplácá manžel, přece jen ti chlapi mají větší sílu.

Každopádně mi to připadá mnohem lepší než psychické týrání či emoční vydírání. A považuju za mnohem větší, ale neskonale větší týrání např. nedovolit sourozencům se spolu stýkat, než je oba plácnout po zadku.