"Kdyz sem se trochu dostala z soku a koukla na to, hlavni kdo tam hystericky jeci je matka a pak, vystraseno matkou zacne rvat i dite. Pro me je to znamka toho, ze pro matku je dulezita hlavne ona sama a ne to dite. Proste, kdyby odebirali deti me, snazila bych se je uklidnit, rict, ze se vsech no vysvetli, at se neboji..ne jecet jako hytericka sirena. To video je sileny prave kvuli tomu."

Matka má strach, neví přesně, co se děje a proč se to děje, projevy paniky jsou v takový situaci přirozený. Nevím, co myslíš tím, že to je známkou toho, že pro matku je důležitá hlavně ona sama a ne to dítě. Docela pravděpodobný (v takový situaci běžný) je, že matka se bojí o dítě, protože neví, co s ním bude. Že se ve chvíli, kdy projeví strach matka, začne panikařit i dítě, je stejně tak přirozený. Že ty bys zachovala klid, tě ctí, ale jednak nevíš, jak by to doopravdy bylo a jednak zůstat klidnej v situaci, která tě rozrušuje nebo v tobě vyvolává strach, je těžký a je zbytečný na druhýho shlížet jako na hysterku.

"Ze se maji deti dat rodine, ktera vychovala spatne sve deti nechapou, ani to, ze by sourozenci museli byt spolu, pokud si ublizuji jen proto, ze maji stejnou krev."

Přiznám se, že pro mě je krev voda, ve smyslu tom, že bych měl potřebu nějak zdůrazňovat podíl svojí DNA.

Mě se to netýká, protože do Norska bych zrovna asi žít neodjel, ale čistě teoreticky, kdyby ano, zrovna naše rodina by asi v mnohým vyčnívala, a to děti nebijeme ani psychicky netýráme. A vůbec si nejsem jistej, jestli někdo horlivej taky něco nenahlásil. V tom případě bych ovšem nedokázal pochopit, proč dát svý děti pěstounský rodině. Svý - to znamená děti, do kterých jsem vložil spoustu vlastní lásky, se kterýma nás navzájem pojí spousta vzpomínek, nesmírná spousta různých vazeb, který by všechny u těch pěstounů postrádaly. Rozdělit moje děti pod jakoukoliv záminkou by znamenalo dát jim dodatečnej traumatickej knock-out k tomu základnímu.

Takže čistě teoreticky, já bych v případě, že by děti nebyly vrácený k nám řekněme do měsíce, to bral jako vyhlášení války. Samozřejmě bych kvůli tomu nezabíjel - ale jinak bych udělal opravdu ledacos, abych je vysvobodil. Řekl bych, že až tolik bych toho dělat nemusel, protože potenciální protivník asi není moc zvyklej na organizovanej odpor, rozhodně asi ne, pokud se dotyčnej předtím choval v souladu s očekáváním... a s asymetrickou válkou asi moc zkušeností nemá. Asi bych se při odebírání dětí taky snažil zachovat klid, kvůli dětem, ale na rozloučenou bych jim spíš řekl, ať se nebojej, že udělám všechno, aby se vrátily. Protože to nejhorší, co bych sám moh pro svý děti udělat, by bylo ponechat je v domnění, že rodiče, se kterýma je toho tolik poutá, je opustili. Protože ony vyrůstají s vědomím, že rodiče jsou tu od toho, aby je v případě potřeby ochránili - stejně jako ostatně vyrůstají s vědomím, že sourozenci si v případě potřeby pomůžou.