Jojo, máme to taky doma. Moje oblíbená scénka je, když mu manžel říkal - "hele, xxx, ty jsi pořád tak negativně naladěnej, nic se ti nelíbí..." - a syn na to reagoval řevem "nééé, nejsem a nejsem a nejsem!"
Je to náročné. Když byl syn malý a nemluvil, tak jen řval a vztekal se a válel se po zemi. Teď už dávno mluví (je mu 6,5) a verbální útoky při každé zámince jsou hrozné, už kolikrát na mě řval, že mě nenávidí a jsem úplně příšerná matka a nejradši by se zabil a podobné věci, fakt nevím, jak na to reagovat, když původně jsem ho např. jen požádala, aby si uklidil do skříně ponožky nebo si šel vyčistit zuby.
Ve škole má taky problémy, ale tolik si tam nedovolí to "rozjet" naplno, spíš doma to stojí za to. Jedna psycholožka mě celkem uklidnila tím, že doma on si dovolí dát najevo i ty nepříjemné emoce a dostat to ze sebe, protože ví, že ho máme rádi a může si to dovolit. Je to blbé, ale je to tak. Aspoň on to ze sebe dostane a nemá takové ty neurózy a psychosomatické problémy, to je taky fajn.
Přeju pevné nervy, je to náročné.