Kudlo,
víš, co je podle mne za tím?
Jeden z nejvíc úsměvných "rodinkářských paradoxů", kdy spousta matek tvrdí, jak rozumí miminům, která samozřejmě nemluví, jak přesně poznají, co to dítě chce, kdy chce čurat, kdy chce pochovat, kdy chce, aby si s ním někdo hrál... ale ve chvíli, kdy to dítě začne mluvit a dá srozumitelně najevo, co chce, tak už mu rozumět přestanou, protože to dítě začne chtít něco jiného než ony. Tohle je pro mne "dětská řeč". Kojenec se nemůže bránit, tak mu můžu říkat co chci a myslet si, že je to prima, protože se to líbí mně.
Zkoušela jsi někdy nadávat psovi milým a přátelským tónem? Nebo naopak? Když psa hladíš a vlídným tónem mu říkáš, že je debil, pitomec, hovado... tak vrtí ocasem a líže ti ruku. Když na něj řveš, tak můžeš řvát "miluju tě, jsi nejlepší pes na světě!", stejně buď stáhne ocas a uklidí se, nebo začne štěkat.
Mimino je na tom dost podobně.