v pracovní oblasti hodně vykrystalizovaly vztahy, ukázalo se skutečně až na kost, jaký kdo je - což ale vede jen k dobrému, rozloučení se s určitými lidmi a poznání nových.

zcela nečekaně a prostě "jen tak" zemřel dobrý kamarád - k tomu mě nic dobrého nenapadá

dcera měla úraz a jen díky tomu, že měla z p.dele kliku není na vozíku - za to stále klice děkuji

díky úrazu a chování manžela bezprostředně poté (naprostý krizový magor, co situaci zhoršuje a hrotí, místo co by byl oporou nebo alespoň nepodkopával nohy) u nás přes měsíc zcela tichá domácnost, ale vydrželi jsme a spravili jsme to. Když si vzpomenu, jak jsme se v nemocnici u dcery střídali, já s ostatníma dětma jí tam chodila krmit k obědu, nosila jí sváču, ovoce a zeleninu, malé děti tam u ní spaly v posteli "po o" a byli jsme tam do večeře, kdy jí přicházel krmit a bavit manžel - a neřekli jsme si mezi sebou ani slovo, o časovém harmonogramu jsme si psali sms... než jsem mu dokázala odpustit ty neskutečné kecy, co na mě po tom úrazu měl - k tomu mi pomohla jiná maminka, která se o tom úrazu se mnou bavila (nevěděla, že se to týká mě) a popsala mi, jak se to skutečně stalo a že to vlastně byla manžela vina a těma kecama na mou osobu se snažil ten pocit ze své viny ze sebe setřást.

Jenže něco podobného by se dalo vypsat skoro u každého roku, pořád se něco děje - jak stárneme, přibývá smrtí kolem nás... děti rostou a divočí - přibývá úrazů... v práci se člověk musí ohánět víc a víc, což je tak jediné, co mi připadá, že se pořád nezadržitelně stupňuje... k tomu mě v době hormonální bouře s miminkem zasáhla ebola, takže jsem to děsně prožívala a teď ti dementi is...

Abychom si za chvíli neříkali "zlatej 2014"