musím říci, že se mi oproti bezdětnu docela posunula hranice toho, co vnímám jako obtěžování - když plakalo nějaké dítě/mělo záchvat vzteku a já jsem ještě vlastní neměla, tak mě taky napadaly věci jako "proč si ta trubka toho řvouna nějak neumlčí", od té doby, co mám vlastní, tak si vybavím některé situace, ve kterých už jsem byla taky, a uvědomím si, že to není tak, že luskneš prsty a dítě je zticha.