Berengarie,

pokud rodiče mají k některým tvým postupům výhrady a konstruktivně se snaží o změnu

Zatím jsem obojí zároveň nezažila .

Přiznávám, že jsem "cíťa" na kritiku (nejen od rodičů "svých" dětí, obecně v životě), ne že bych si myslela, že dělám všechno správně, naopak, mám pocit opačný, a právě proto to ještě nechci slyšet od druhých, když to vím.

Letos se mi otevřeně stalo zatím dvakrát, že měli rodiče výhrady, ale právě bez té konstruktivní snahy o změnu.

V jednom případě šlo o to, že po dvou měsících mé hodně intenzivní práce s jedním dítětem, které bylo hodně agresivní, mi maminka řekla, že ho dá jinam, kde s ním budou umět lépe pracovat. A protože jsem se fakt od začátku snažila s klukem pracovat co nejcitlivěji, a myslím, že od začátku mi dost důvěřoval a pokud byl s někým v klidu, tak se mnou, bylo mi to nepříjemné. No, nepříjemné....bylo mi to opravdu hodně líto.

V druhém případě se do mě pustil tatínek přes mail, že dítě chodí domů samá modřina a že konkrétní žáci toto dítě prý pořád okopávají. Snažila jsem se upozornit, že dítě je půl dne pod dohledem někoho jiného (v družině je skoro do zavíračky každý den) a že si nejsem vědomá, že by dítěti někdo ubližoval. Načež se do mě tatínek pustil, jak dělám to a to a měla bych dělat něco úplně jiného a pokud takhle budu pokračovat, udělám ze třídy nezvladatelnou bandu, kterou nikdo nedá dohromady. Tak jsem napsala, že pokud má výhrady k mé práci, ať se obrátí na vedení .

Takže čistě teoreticky můžu napsat, že v případě konstruktivní snahy o změnu bych se snažila najít společnou řeč, ale v praxi netuším....protože ono je to někdy tak, že rodič s něčím přijde, já vysvětlím, proč to nebo ono nejde (třeba situace kolem zákazu vstupu rodičům do školy), že o tom nerozhoduju, a on pak hodinu řeší, že to jde přeci tak a tak a tak....prostě že rodič nebere v potaz moje argumenty, a pak i když je jeho přístup z počátku konstruktivní, stejně k žádné domluvě nedojde .