Ona se tady totiž dost často zaměňuje "akceptace" za "přijetí".
Samozřejmě je správný vědět, že jsou lidé různí, že je někdo na vozíku, někdo je pomalejší, někdo je dobrej na sport a někdo hezky zpívá, je žádoucí, aby byly odlišnosti AKCEPTOVANÉ a chápané jako běžná věc, ale nikdy nemůžeš lidi (ani děti) donutit, aby potlačili vlastní preference a kamarádili se s každým, koho jim pošleš do třídy. To nefunguje ani bez integrace, ani v kolektivu, kde není žádné dítě s LMR, ADHD apod. A dítě s mentální retardací bude vždycky v tomto směru handicapované, i když bude přijímáno jako "jeden z nás". Nestačí to. Zkus si představit sama sebe ve třídě vrstevníků, kde ti sice nebude nikdo nijak ubližovat, nebude se ti posmívat, ale nenavážeš žádné bližší vztahy, nikdo tě nebude vyhledávat mimo školu, nebude si s tebou povídat... budeš v pohodě, budeš šťastná? Asi ne, co?
Nemá smysl si nalhávat, že jsou děti nějaké ušlechtilé, nesobecké bytosti. Nejsou. Ony pomůžou slabšímu, budou ho třeba i hájit, ale když si s ním nebudou rozumět, tak si z něj kamaráda neudělají. Soucit NENÍ kamarádství a v podobných případech může zabíjet.