Já jsem měla podobnou situaci s matkou, možná až na to, že jsem si ji příliš nesnažila zavděčit, dost jsme se hádaly. Moje máma není citově plochá, ale nesedneme si, ona má jinou povahu a dle mého mínění má velmi slabou empatii, tedy i když jsem se snažila vysvětlit, aby mě chápala, ona chápala pouze to, co by dělala stejně. Pokud by to ona dělala jinak, tak to odmítla pochopit.

Vyřešila jsem to tak, že jsem se postavila na vlastní nohy. Našla jsem si vlastní bydlení, mám práci, která mě uživí, mám vlastní rodinu. Rodiče navštěvuju ráda, s tátou si velmi rozumím. S mámou žádné spory nemáme, prostě teď není důvod. Ona si udělá věci po svém ve svém bytě, já zase ve svém. Když jsem byla na rodičovské a byli jsme spolu delší dobu na chatě a přestávalo to klapat, tak jsem pobyt zkrátila a jela s dítětem domů – bez hádek, prostě jsme se normálně domluvily. Teď spolu občas všichni trávíme týden na chatě a je to fajn.

Beru jako fakt, že ne se všemi je člověk na stejné vlně, ne vždy se lidé dokonalé chápou a rozumí, ne vždy existuje nějaké souznění. Hodně mi pomohlo si uvědomit, že mámu nepředělám, že je třeba ji přijmout (nebo odmítnout) takovou, jaká je. Náš vztah už je roky v pohodě, slavili jsme spolu Silvestra, navštěvujeme se, pokecáme a přitom pokecání nic významného neřešíme, případně když řešíme, tak se stejně nakonec každý zařídí po svém. Ale to je OK, jsme obě dospělé, máme právo na rozdílné názory a rozdílné životy.