Žženo, ono to s tím dospíváním je dvousečná zbraň. Já jsem taky s mámou měla na ledacos jiný názor, taky mi zadělala na pěkných pár mindráků, zkazila mi v životě pár šancí, protože mi "vysvětlila", že to vlastně žádné šance nejsou, a já jako poslušná dcera jsem ji proti svému vnitřnímu přesvědčení poslechla. Dlouhá léta jsem pak sama sebe racionálně přesvědčovala, že to myslí/myslela dobře, že jsem přece dospělá a už na tom nezáleží, že se nemůžu chovat jako malá. Nakonec jsem z toho měla sama psychické problémy, protože ten vztek se ve mně pořád podebíral a prostě jsem ho neoddiskutovala, jen jsem ho ještě sama sobě vyčítala, protože jsem ho považovala za nevhodný. Teprve když jsem si ho dovolila přiznat a připustit (za pomoci jednoho sebepoznávacího kurzu - to už byla máma po smrti a myslím, že se o něm nikdy doopravdy nedozvěděla), tak jsem se s ním dokázala vyrovnat a víceméně přijmout, že to nebylo ze zlé vůle, že to máma prostě líp neuměla.
Takže rozumem o tom člověk sám sebe prostě nepřesvědčí, a když jo, je to špatně.