Mně v dětství všichni říkali, že jsem po vzhledové stránce "celý táta", i jeho kolega, který mě nikdy předtím neviděl, poznal, že jsem jeho dcera. Nenáviděla jsem to, chtěla jsem vypadat jako máma (to zase říkali mé sestře, že je celá máma v jejím věku, jak jsem jí záviděla!), vypadat jako táta pro mě znamenalo vypadat jako chlap a to mi sebedůvěry opravdu nedodalo. Navíc holkám ve škole jejich rodiče pořád opakovali, jak jsou krásné, moji rodiče nikdy nic takového neřekli. Trvalo mi přes třicet let začít vidět sama sebe jako krásnou.
Takže doporučuju vyrovnat ty hlášky, co dcerka slyšela, jinými, které to vyváží. Naši mi říkali, že na vzhledu nezáleží, a samozřejmě dnes chápu, že to je svým způsobem pravda, ale tehdy jako dítěti a k budování sebedůvěry mi to opravdu opravdu nepomohlo.
Svým dětem se budu snažit předat svoje nynější přesvědčení, že vnitřní krása se odráží ven a že nejkrásněji vypadá člověk, když se dívá s láskou, a samozřejmě taky člověk nejvíc vnímá krásu druhého, když se na něj dívá s láskou.