Zdravím, taky jsem si prošla manželovou nevěrou, mámě vě deti. Také jsem věřila, že náš vztah je v pořádku a najednou to bylo. Začala jsem cítit, jakobych manžela nezajímala, cítila jsem se na vedlejší koleji. Přišla jsem na to náhodou přes telefon, několik dní jsem dělala jakoby nic a přemýšlela jsem co mám dělat jak to říct, ta bolest v srdci byla ničivá, ten šok, pocity zrady, zlosti. Vše se ve mě střídalo, manžel nemohl nic, mávala jsem mu telefonem,kde bylo vše. Přiznal se, ale neodešel. Omlouval se, litoval všeho. Nebýt dětí nevím jak bych se zachovala, ale uvědomila jsem si, že každý může udělat chybu jsme jen lidi (co kdybych se do takové situace dostala já?), tak jsem mu dala také druhou šanci, kvůli dětem, kvůli tomu že ho miluji. Trvalo to skoro rok a půl než jsem se z toho dostala, ten vztah byl tak křehký. S odstupem času se důvěra pomalu navrací i když zapomenout se nedá nikdy, už to také tolik nebolí a jsem schopna o tom mluvit i bez slz a emocí. Uvědomila jsem si díky tomu to, že starat se o vztah není jen fráze, je to absolutni pravda, naslouchat partnerovi a hlavně spolu mluvit, hlavně když nám něco chybí, nebo nejsme spokojení. Také se snažíme být více spolu sami, bude to téměř 15let co se známe.Já bych poradila, rozmyslete si dobře komu se svěříte, hlavně jestli je vhodné říci to rodině. Jsou to přece jen Vaše problémy, neřešte nic hned, ale počkejte až emoce trošku odezní, svěřit se určitě musíte, třeba nějaké kamarádce, která není z jednoho města. Já to rodině neřekla a udělala jsem dobře, nemstila jsem se, přestala jsem se podezřívavě vyptávat a manžela vyslíchat to nepomůže ničemu, zkrátka jsem zatla zuby co to šlo. Vyjasnili jsme si určitá pravidla a snažime se oba, manžel moc dobře ví jak mě ranil, není třeba dělat hysterické scény, ale uvědouji si, že kdyby náš vztah byl absolutně v pořádku, nestalo by se to. Držím všem palce i nám at nám to vydrží a at všechno zlé je pro něco dobré. Hanka