Cituji z knihy "Třicet návštěv čili Následky dobrého a špatného vychování", vydané v řadě Besedy mládeže roku 1881. Povídku pro mládež dospělejší sepsal Jan Hrdý, učitel.

Hlavními hrdiny jsou dva chlapci, narození ve stejný den. Jeden v bohaté rodině mlynáře, druhý v chudé rodině chalupníka. Mlynářův synek dostává neobvyklé jméno Evarist ("Otec i matka shodují se, že dítku jejich musí býti dáno při křtu svatém neobyčejné jméno, by se již svým jménem různilo od obyčejných sprostých dětí sedlákův a chalupníkův."), chalupníkův Jiří, neb se narodil na svátek sv. Jiří.

"Bohatý a chudý matčin milánek

Mlynářův Evarist žil jako v nebi, větýrek ho nesměl ovanouti, ani paprsky sluneční tvářičky jeho zulíbati; když nespal v měkkounce vystlané jako sníh bělounké postýlce s modrými hedbávnými záslonami, hejčkala jej stále chůva na rukou. Zaplakal-li kdy, činila mu pomyšlení, by se utišil; netišil-li se, byl hned pobouřen celý dům a matka jala se činiti nešťastné chůvě kruté výčitky, jako by byla vinna, že rozmazlený jedináček ze svévole povykuje: vždyť po soudu matčině nemluvně nemá rozumu, neplakalo by, kdyby ku pláči nemělo příčiny; že plakalo a povykovalo, toho vinu nesla toliko chůva, rozumí se samo sebou. Aby chůva malého křiklounka utišila, zpívala mu, podávala mu hračky neb plácala psa a kočku, jako by se na ně zlobila za to, že chlapeček pláče. Mnohdy se skutečně utišil, ano i rozesmál, pak však plácal zlostně ručkama chůvu do obličeje, nožkama cupal, hračky zahazoval a povykoval tím více. Ve případech těch vytrhovala obyčejně matka chůvě svého miláčka a utěšovala jej sama. Takto se v prvém roce svého žití mladičký Evarist bavíval k zármutku své chůvy a k radosti svého otce, který vyprávěl, jak se tomu těší, že z jeho synka stane se jednou řádný muzikant.
O muzikantském tom nadání přesvědčili jsme se též při naší druhé návštěvě, i neopomeneme tu zaznamenati, co jsme slyšeli a viděli. Při našem vstoupení do bytu mlynářova právě se Evarist probudil; což oznamoval muzikantským svým nadáním. Chůva bez prodlení vzala jedináčka na lokty a mazlila se s ním. Evarist chvilku mlčel, načež s pláčem natahoval ručky po matce, jež ochotně pospíšila vyhovět jeho přání, by se utišil; však sotva, že se utišil, natahoval již ručky po otci s pláčem, a tu též otec pospíšil vyhověti přání svého milánka. Při naší návštěvě ve mlýně shledali jsme tudíž, že nejen chůva, ale i otec s matkou jsou služebníky svého drahého milánka v peřince, a projevujeme obavu, budou-li budoucně rodiče mladičkému svévolovi vždy po vůli, že bude ve své svévoli prospívati a tím připraví svým starostlivým rodičům mnohý zármutek a sobě pak nenahraditelnou škodu. Kéž by se naše obava neuskutečnila!
Podívejme se nyní do chaloupky, jak prospívá Jiří. Jeho nerozlučným společníkem jest pes. Často, když chlapeček na zemi usne, propůjčí se mu čtyřnohý druh za podušku. Otec Jiříčkův po celý den pracuje, vídá svého milánka, jen když přijde na oběd a pak ráno a večer. S otcem musí jíti též matka po práci, a tu pak povaluje se hošík v chudobné světničce na zemi a kolem něho obskakuje dovádivě čtyřnohý společník a přítel.
Když jsme se ubírali na návštěvu k chaloupce, přidružila se k nám na dvorečku matka, a že se již schylovalo k slunce západu, přicházel též otec v patách za námi k domovu. Jiříček spal a měl hlavu položenou na svém huňatém společníku. Při vstoupení matky do světničky pes sebou trhl, jako by chtěl vyskočiti, čímž se chlapeček probudil. Jakmile spatřil maminku, natahoval po ní ručky s libým úsměvem. Matka jej vzala na lokty, zulíbala jeho tvářinky a pospíšila si uvařit mu kašičku k večeři.
Když se malý Jiříček navečeřel, zatoužil po otci: vztahoval k němu ručky s pláčem. Matka proto rozmrzela se na svého milánka a pokárala ho přísným pohledem i slovy: "Tak, zde lež na postýlce! Dokud nepřestaneš plakati, otec tě na lokty nevezme!"
Synáček slovům matčiným nerozuměl, ale rozuměl dobře přísnému pohledu, a pak věděl ze zkušenosti, že pláčem ničeho nesvede, a proto ustal okamžitě roniti slzy.
Když takto chvíli ležel, jako by činil pokání za své prohřešení, vzal jej otec na lokty, by jej uhejčkal k spánku, z něhož byl příchodem rodičů před chvílí vyrušen.
Z pověděného zřejmo, že již nejmenší dítko dobře si pamatuje, může-li pláčem nebo zlostí čeho se domoci čili nic, a že tudíž rodiče maličkého Jiříčka dobře činili, když již v nejútlejším mládí nedopouštěli, by jejich synáček násilně něčeho se domáhal a při tom se zlobil, neboť předobře věděli, že nectnostem těm by dítko zvykalo ku své budoucí škodě.
Proto též otec nejednou říkával: "Kdo chceš zlé předejíti, nedej jiskře ohněm býti." Nectnosti v srdéčku dítka podobají se jiskérkám, které, když se neuhasí ale rozdmychají, s dítkem rostou rok po roce v žár. Čím pak žár ten více zmohutní, tím obtížněji lze jej později uhasiti; ano mnohdy zmohutní tak, že ho uhasiti nelze.
Rodiče Jiříčkovi svého synáčka rovněž milovali, jako rodiče malého Evarista, ale láskou svou nedali se svésti ku slabosti, by svého milánka poslouchali a jeho svévolným rozmarům kdy byli po vůli. Kéž by se příkladu toho vždy zachovali nejen rodiče chudobní, ale i bohatí, vždy pamětlivi jsouce, že dobré vychování jest nejlepší věno!
Jako koule sněžná tím více roste, čím dále se valí, tak rostou též zhoubné návyky člověka, čím déle se jim hoví."

(Pokud by vás zajímal další osud chlapců, mohu samozřejmě na vyžádání pokračovat. )