První chůze a mluvení

Při čtvrté návštěvě shledali jsme, že oba naši sourostenci již chodili a počínali mluviti. Otec neb matka brávali nyní malého Jiříčka s sebou do práce.
Když pracovali na polích, hrál si na mezi Jiříček s květinkami neb kaménky. Mnohdy se k němu přidružil některý z pasáků dobytka neb chlapec jiného dělníka, který buď pracoval společně s jeho rodiči nebo na jiném poli ve blízkém sousedství. Společníci ti Jiříčka vždy mile pobavili, a nad to prospívali mu tím, že jej učili mluvit nemazlíce se s ním. Jelikož se též nikdy rodiče s Jiříčkem při mluvení nemazlili, naučil se vyslovovati každé slovo náležitě a zřetelně. Nešišlal, nehuhňal, nekoktal, nezajíkal se, ani se nemazlil.
I zůstal též poslušný, mírný, trpělivý, pořádný a čistotný jako před tím. Svého čtyrnohého přítele měl dosud rád, a když někdy byl s rodiči půl dne na poli, tu si často vzpomněl na něho, dobře-li doma hlídá a nestýská-li se mu po něm.
Když přicházel s otcem nebo s matkou s pole domů, tu bývalo radosti! Pes ho přivítal štěkáním, a skákal mu radostí až nad hlavu; když jej takto pozdravil, běhal po dvorečku jako divoký; načež si obyčejně lehl k místu, kde se Jiříček usadil, a pohlížel na něho tak radostně, jako by mu chtěl pohledem říci: "To se mi doma po tobě stýskalo, jak jsem rád, že jsi již zde!"
Hůře než-li s Jiříčkem bylo s Evaristkem. Aby byl tichý a poslechl, mazlili se s ním rodiče i chůva; tím učil se vyslovovati slova chybně. Říkal: Hotítek místo hošíček, totička místo kočička, tetáček místo smetáček, týček místo strýček, tečička místo tetička a p. Chůva a rodiče, snažíce se býti mu po vůli, mluvili tak po něm; neb chtěli-li mluviti jinak, vždy projevoval svou nespokojenosť zlostným cupáním nohama a pláčem.
Šatečky na sobě pokazil obyčejně hned v prvních dnech. Hračky, sotvaže jimi pohrál, rozbíjel, a neopatrností jakož i svévolí činíval denně nové škody. Rodiče pak omlouvali nemoudré počínání rozpustilého milánka svého slovy: "Vždyť to dítě, nemá rozumu, až vyroste a bude míti rozum, bude jinak jednati!" Slovy těmi se laskaví rodiče denně těšili, však při tom zapomínali, že to dítě čím jest starší a čím má býti rozumnější, tím stává se horším a proto též nerozumnějším.
Nejhůře bylo, když Evarist se naučil choditi; všude chtěl běhati, na každé schody a na každý žebřík chtěl vylézti, tak že ani na minutu nemohla se chůva od něho vzdáliti, by za tím někam nelezl a při tom se neporanil neb něco nerozbil.
Co byl živ, dosud nikdy nebyl pokárán, ani škaredým pohledem, ani jakoukoliv pohrůžkou; pouze když někdy nebyl jinak k upokojení, strašívala jej chůva nebo matka bubákem, jehož se bál. Strašením tím stal se bázlivým tak, že jak se setmělo, bál se býti okamžení samoten. Večer pak musil někdo při postýlce seděti, dokud neusnul. Když se v noci probudil, dal se do pláče, že se bojí, a plakal, až si někdo k němu sedl, aby mohl znova usnouti. Rodiče nemohli pochopiti, proč se jejich mazánek tak v noci bojí, aniž jim připadlo, že jsou tím sami vinni, proto že jej ve dne bubákem strašívají.
(Vynechávám odstavec o tom, jak Evaristek ubližuje psům a není za to trestán, zatímco psi dostávají žilou na pamětnou.)
Z návštěvy této jest si milým čtenářům pamatovati, že s malými dítkami nemáme se mazliti, ale že je máme učiti dobře a správně slova vyslovovati, že dítky dovedou si kaménky, špalíčky a lacinými hračkami tak dobře hráti, jako hračkami drahými, a že nemají hraček nikdy kaziti. Kdo hraček svých šetří, učí se tím šetrnosti: šetrnosť - Bohu i lidem milá ctnosť. Šetrností roste jmění a štěstí. Kdo šetří a dbá, čeho potřebuje, má. Děti nemají lézti nikam, odkud by mohly spadnouti a se poraniti. Lépe jest děti potrestati, než-li jich strašiti bubákem, kominíkem neb sv. Mikulášem. Děti, které bývají strašeny, jsou bázlivé a mohly by též onemocněti. Hodné dítě neublíží ani zvířátku, které cítí bolesť jako člověk a pamatuje si, kdo mu ubližuje, neb kdo je má rád. Kdo v mládí trápí a týrá zvířátka, ve stáří trápívá a týrává lidi.