Čtu dnešní smutné téma "Ex se znovu oženil". Nezpochybňuji city a pocity opuštěných žen a maminek a soucítím s jejich postojem.

Přesto mě v tomto smutném tématu rozesmála jedna věc a říkám si, že by byla škoda, aby jen tak zapadla. Zanechávám tedy za sebou toto smutné téma o opuštěnosti žen a zakládám nové, kdy muže dobrovolně "odkopne" žena. Berte to prosím jako odlehčené téma, proto to i dávám do Šoumenek.

A co mě tak rozesmálo ? Cituji: " Samozřejmě, že by bylo ideální, aby potom, co jsem je odvrhla, vstoupili do kláštera, nebo mi chodili domů uklízet, ale člověk nemůže mít všechno :D "

A teď vážněji. Skutečně byste tomu, koho "odkopnete", přáli klášter či si z něho udělat domácího posluhovače? Já to mám přesně naopak. Moc a moc jsem přála jednomu kamarádovi, který stál o něco více co jsem mu nebyla schopna dát, aby brzy našel dívku, která ho bude chtít a budou spolu šťastni. S nadšením jsem později od něj přijala informaci, že se bude ženit, na jejich svatbu jsem jim přišla a popřála jim to nejlepší do jejich budoucího společného života.

Možná je to i výchovou či dřívějšími osobními prožitky, co já vím. Zažila jsem, když se mi na základní škole posmíval jeden spolužák, že jsem žirafa, byla jsem dlouhá a hubená. No a po letech tento kamarád(né ten posmívající se spolužák, abych to nezamíchala dohromady), kterého jsem jako partnera nechtěla, nelíbil proto, že byl příšerně tlustý. Ale opravdu tlustý, ne jen "trochu při těle". Měla jsem výčitky, jestli se nechovám i stejně jako ten dřívější spolužák, že koukám na fyzično. I když jsem se tomu kamarádovi neposmívala a klidně bych s ním kamarádila dál. Jenže on zase nestál o kamarádku, ale o partnerku. Takže jsem ho, v jeho očích, musela také "odkopnout". Byl to blbý pocit a rozhodně jsem nechtěla, aby kvůli mě šel do kláštera , ale přála jsem mu hodnou partnerku a s radostí jsem mu později šla na jeho svatbu.
A jak to máte vy, také jste byli někdy s radostí na svatbě vašemu kamarádovi, kterého jste "odkoply" nebo jste mu přáli ten klášter ?