Adelaide, protože si velmi dobře uvědomuji, že taková pomoc není žádná pr.l.

A že to, že mně se jí dostalo, považuji za velmi vzácnou a krásnou věc, za kterou nepřestanu být do smrti vděčná, kdežto tady se spousta lidí, kteří to nikdy neřešili ani v náznaku, prsí, jak je to přece samozřejmý a jak by to udělal každej a jak to skoro nestojí za řeč.

Já, která jsem to prožila, si al uvědomuju, že je to obrovskej dar, jistě velkej zásah do chodu tý rodiny, taky si uvědomuju, že se o to zas až tolik lidí netrhalo, a řeči o samozřejmosti mi přijdou jednak jako nemístný zlehčování činu nesmírný hodnoty, jednak od lidí, kteří to nikdy nemuseli absolvovat, jako prázdný kecy.

Třeba si mimo jiný uvědomuju, že já jsem se snažila celou dobu být za vzorňáka, aby moji pěstouni nemuseli litovat, že do toho šli, ale kdybych byla měla bouřlivou pubertu jako řada spolužaček a spolužáků, nebo třeba jako ty děti od Terezy Boučkový, tak by si chudáci užili peklo na zemi, a to vnímám jako docela dost velký riziko a tím víc oceňuju, že i s ním do toho šli.

Vidělo by se, až by to OPRAVDU udělali, jinak papír snese všecko.