před 18 a 15 lety, tedy v době kamenné, jsem po příchodu z porodnice zavolala dětské lékařce, a ona se nabídla, že se staví (formulaci si fakt nepamatuji, ale slyšela jsem to jako nabídku, ne příkaz), ať nemusím s takovým miminkem hned ven. To považuji za optimální.

Při návštěvě šla do koupelny, poněvadž si chtěla umýt ruce a taky jsem tam měla přebalovací pult, a pak se zeptala, jestli se může podívat, kde miminko spí. Když jsem jí s lehkými rozpaky ukázala plastový koš na prádlo (postýlka už byla složená, ale potřebovala ještě dokoupit matraci), tak řekla, že je to fajn, že se to dobře stěhuje a že mám malou šoupat pod okno na světlo kvůli novorozenecké žloutence.

A vůbec to byla celkem fajn návštěva; ale jsem ráda, že v tom byl z mé strany prvek dobrovolnosti, nikoliv "musím si pustit do bytu XXX".