Lucko, myslím, že přiměřené myšlenky nebo vnitřní strach ze smrti má tak nějak běžně každý, protože smrtí skončíme prostě všichni..

Starý člověk ví, že už už o to čeká a že se tomu nevyhne, zvlášť když mu kolem umírají jeho vrstevníci.
Mladý člověk nad tím většinou nepřemýšlí (protože smrt je pro něj daleko ), přemýšlet a bát se začne, pokud se s tou smrtí setká, i s trápením kolem ní...a může to být třeba trauma už z dětství...a může to být prožité i získané nepřímo - právě z TV, novin, od přátel, z knížky apod...a může to být silné.

Snrt je prostě něco definitivního a nic se o tom neví. Není to vědecky prozkoumáno .

Osobně ze smrti jako takové strach nemám ani trochu, zato mám obavu z toho před ní (taky z blízké traumatické zkušenosti)...a třeba ten pocit nedostatku dechu je pro mne asi ta nejhorší...
Neděsí mě to, nemyslím na to...ale vím, že to je, existuje, a to dlouhodobé trápení jsem viděla...prožívala, doufám, že už nebudu muset.

Na strachu ze smrti je vlastně položen pud sebezáchovy, základní pud všeho živého. Prostě vše živé přirozeně chce žít.
Takže obava ze smrti je do určité míry normální, pokud člověka neomezuje, aby normálně žil.