Lenko,
dá se s tím žít, ale chce to čas. Teď to vidíš jinak, máš pocit, že to nikdy nebude lepší, že už se nikdy nezasměješ, ale věř mi, přebolí to.
Mně se ještě tak půl roku stávalo, že jsem pro maminku automaticky nakupovala. Šla jsem kolem regálu s DVD, napadlo mě tohle maminka ještě nemá, zaplatila jsem, a třeba až u odbočky do ulice jsem si uvědomila, že jsem úplně blbá, že už není komu to dát. První rok byly strašně bolestné takové ty důležité mezníky, třeba nástup do první třídy, přijímačky atd, věděla jsem, že by babička byla na vnoučata moc pyšná a bylo mi líto, že u toho není.
Opravdu jsem si občas připadala jako blázen a navíc jsem měla pocit, že jsem jediná, kdo to takhle má. Zdálo se mi, že všichni ostatní se ze smrti blízkého člověka otřepou rychleji, jen já se v tom plácám. Dnes to vidím tak, že jsem se neměla za svůj smutek stydět a měla jsem o tom s někým mluvit. Minimálně by asi odpadly ty zbytečné pocity vlastní jinakosti a neschopnosti.
A to je i moje rada. Mluv o tom s někým, nemáš-li s kým, zkus odborníka. Uleví se ti.