Leni, minulý pátek měl pohřeb můj tatínek....
Naprosto tě chápu, myslím si, že časem se ty ostré hrany trochu ohladí a budeme na ně vzpomínat už bez velkého pláče, snad na ty pěkné chvíle s pousmáním, možná jen zamáčkneme slzu v koutku oka. Ale je to dar - kdybychom po nich netesknily a neplakaly, znamenalo by to, že jsme neměly krásný vztah, že nám nebyli drazí, že nám ani nechybí.... a to by přece byla strašná škoda, ne?
Myslím si, že je důležité na ně vzpomínat, o tom krásném, co jsme s nimi prožily vykládat třeba dětem, aby ani ony nezapomínaly... a že nás uvidí děti plakat nevadí, přece se za svou lásku k rodičům nebudeme stydět. Nevím, jak staré máš děti, ale i celkem malé dítě pochopí, že ti maminka chybí. Asi se budou ptát i na bolavé věci, ale tím, že jim to budeš vysvětlovat se s tím budeš sama lépe srovnávat... Asi se tě zeptají i na to, jestli umřeš ty, asi bych jim řekla, že každý jednou zemře, ale ty určitě počkáš, až oni budou velcí....
Drž se, je to náročné, bude to ještě chvíli trvat, než si na maminku vzpomeneš bez pláče, ale přijde to, neboj...