Upřímnou soustrast:-( Měla jsem toto s tátou, kterého jsem měla strašně moc ráda. Měsíc je krátká doba, pamatuju se, že celý ten měsíc jsem brečela pořád, to bylo asi nejintenzivnější. Pak to bylo méně. Teď vzpomínám, ale brečím jen někdy, například tento týden se mladší dostala na 8letý gymp, tak mamka říkala hned po oznámení "škoda, že se toho nedožil děda, byl by tak pyšný"..A já řvala jako želva:-( Táta vnučky miloval a miloval by je i kdyby nebyly chytré, jasně, jen spojení "kdyby je tak mohl děda vidět" nebo "kdyby je tak viděl vyrůstat" mě bolí pořád strašně moc. Ale neboj, bude líp, vzpomínky ti zůstanou..A ten, kdo žije v našich srdcích, ten neumřel.