Tak jsem přemýšlela, jak se vlastně máme. Od rána. Ono je to střídavě oblačno. "Válčíme" víceméně jen s úřady, jinak se spíš snažíme držet krok. Kdyby člověka tak nesvazovaly a neděsily vlastní černý scénáře nebo občasný kroky zpět (a další hospitalizace), se kterýma se prostě při takové dg musí počítat, asi to není nic, co by se nedalo zvládnout.
Kdybys viděl našeho syna venku na zahradě, viděl bys na první pohled zdravýho a veselýho raubíře, pokud bys mu nevyhrnul triko. Chodí do školy, hraje si s kamarádama, pomáhá tátovi na zahradě, zlobí . A asi tak to člověk musí brát. Máme rekord - 2 měsíce bez nemocnice
Myslím na tebe celkem často, protože se musíš postavit čelem k mnohem závažnější věci.
Ať je co nejlíp