Lenko,
jako kdybys mluvila za mě.
Já jen ještě doplním, že moje mamka "umřela" v 51 letech, mně bylo 32, ale sestře pouhých 18...a tu ty události hodně poznamenaly - vlastně dodnes.
Mamka totiž "umřela" psychicky, umřela její osobnost, tělo tu zůstalo ještě dalších 17 let.
Tenkrát jsem se také modlila, prosila, slibovala, aby mohla zůstat, aby se uzdravila. No, zůstala...ale jak!
Kdyby bývala zemřela rovnou, mohlo by přijít po čase smíření, ale její každodenní trápení jsme měli denně před očima...někdy není smrt to nejhorší.
Hodně jsem se tím vším naučila, hodně pochopila...to ano. Ale také jsem nepočítala, že by mohla "odejít" TAK brzo, byla plná života...

Přebolelo to - mě. Mou sestru ne, zůstala jakoby v minulosti, strhává ji to zpět a já jí nemůžu pomoct. Vím, že kdyby to mamka viděla, řekla by jí, ať neblbne, ať žije šťastně a spokojeně a to že by jí (mamce) nejvíc udělalo radost.
Protože to tak je - všechny maminky jsou rády, když je jejich dítě šťastné, když je spokojené...a naopak je bolí, když vidí jeho trápení...

Ať je brzy líp .