Lenko, tak to bylo i u nás...jenže - to skončilo tak, jak to skončilo...a mamka "zmizela" v ten den, co se jí to stalo.
Pak už bylo všechno jinak.
Znám pána po silném mozkovém úrazu , přežil, jen - je to někdo jiný...

Přežít není vždycky terno, fakt ne...ale tehdy jsem to taky nechtěla slyšet, to až při zpětném pohledu.

A lidé v kómatu slyší a vnímají všechno, i když nemohou reagovat...určitě to tvoje maminka všechno vnímala, i tu lásku a rozloučení - možná by ti to ráda sama řekla, uklidnila tě, ale neslyšíš ji, tak je to těžké. Slova chybí, objetí, smích...
Ale já jsem opravdu na tisíc % přesvědčena, že život smrtí nekončí , to hmotné ano, ta jiskřička, osobnost, ta láska, prostě ta náplň těla - ty ne .