S manželem jsme spolu 10 let, máme dvě děti, 7 a 5 let a muž má k tomu milenku. Ne první, vážnější vztahy byli zatím, tři, takových těch bokovek na jednu noc o dost víc. Muž se velmi snaží, aby nebyl nijak narušený rodinný život, s milenkou se vídá jedno odpoledne v týdnu, jinak probíhá komunikace na FB. Ten vztah předemnou nijak neskrývá, říká, že mi nechce lhát. Taktéž říká, že rozvádět se rozhodně nechce, že nás má rád a že o nás nechce přijít. O milenku ovšem také ne. Pokud já začnu s tím, že by bylo dobré naše manželství nějak rozumně rozloučit, muž argumentuje tím, že mi na to vlastně nemá co vadit, rodina nijak nestrádá, milenka ho nestojí ani peníze, ani čas, který by věnoval rodině, v posteli nám to klape, a on jen potřebuje být do někoho intenzivně zamilovaný (což do mě nikdy nebyl, ano, říká že mě miluje, já jeho taky, ale schází tam ta vášeň, nebo tak něco.) Jeho argumenty jsou vlastně velice logické a racionální, jenže mě to přes to vadí, většinu dne se na to snažím nemyslet, ale pak to přijde, vzpomenu si na nějakou větu z jejich konverzace (za zásady mu jeho soukromou poštu nečtu, ale v neděli nechal otevřené okno na ploše a já se prostě začetla) a je mi hrozně. Moje otázka zní, co přesně je to, co ženám vadí na milenkách, v čem je vlastně ten problém? Je to narušení nějakého pocitu vlastnictví, které máme vůči svým manželům?