Já to podám s větší retrospektivou - stěhovala jsem do ciziny za totality, žila tam, porodila dítě, rozvedla se, žila se synem sama a vrátila se před 23 lety zpátky. Primárně proto, že jsem si nedokázala představit, jak tam budu podle jejich nastavených pravidel sama vychovávat syna. Další důvod byl ten, že jsem pracovala pro smíšenou firmu a věčně jezdila sem a tam. Pak od nich přišla nabídka otevřít jim tady kancelář, v mém domě, a tak být vlastně na volné noze. To mi přišlo pro výchovu syna naprosto ideální. Asi nedůležitější faktor ale bylo synovo vzdělání. Tamější školní systém bych nerozdýchala, tady syn prošel všemi stupni, vč. prestižního VŠ vzdělání, a má práci, ze které je nadšen. Byly okamžiky, kdy jsem si říkala, že bych v té cizí zemi měla možná občas snadnější život vzhledem k některým lépe fungujícím věcem, ale jinak - upřímně - nelitovala jsem návratu ani chvilku. V cizině se ze mne stal vlastenec a mám to tady, navzdory všem problémům, moc ráda. Navíc mi znalost toho cizího jazyka zajistila práci vlastně na celý zbytek života, takže jsem tady spokojená.