Donell normálně sem už nepíši, ale tohle mi nedá. Řešila jsem tady před lety něco podobného. Většina lidí si myslela, že je prostě nezvládám. Nakonec to dopadlo tak, že mají ADHD, vývojovou dysfázii a další věci k tomu. Ve věku tvojí malé jsem měla po bytě 60 pojistek a někde i dvojitě. Vyzkoušeli jsme všechno co tu bylo na trhu a všechno přešli. Venku s nima jít na motorce byla sebevražda. Vjížděli do silnice, jak se jim chtělo do 5 let. Bylo jim úplně jedno jestli něco jede nebo ne. Oni ve věku tvé dcery prakticky nemluvili, takže neustále jen řvali a my nevěděli proč. Hrozně nároční období na nervy i fyzičku. Byli schopní ujít ve dvou letech několik kilometrů a na hubu jsem padala já, ne oni. To je v podstatě do dneška. Píšeš, že ví, kde máš tatranky. Upřimně, my si je začali nechávat před bytem na hydrantu, po tom co jsem našla dvojčata jak jeden jistí druhého aby se dostali na římsu nad kuchyňskou linkou u stropu... Kdo nezažil takové děti, tak to nedokáže pochopit, jaké to je mít live. My jsme teda ve městě. Na hřištích jsem jako jediná nikdy neseděla, pořád jsem je musela odněkud lovit nebo je chytat, aby neutekli. K nám nikdo nechodil a po čase jsme začali chodit za město do lesa a vyhýbat se místním. Vadilo mi, jak na mě každý civí a na kluky taky. Zlomilo se to až časem, ale ve mě, ne v nich. Dneska si dokáži před lidmi obhájit, že nejsou "škatulkoví". prostě jsou jiní a já to nezměním.

S manželem jsme si sedli a udělali seznam toho na čem má cenu trvat za každou cenu a co je zbytečnost, kterou můžeme tolerovat. Ale my jsme v těchto věcech jednotní, takže se držíme navzájem a co řekne jeden to platí.

Sladkosti prostě nekupujem. Nebo cíleně ke kafi, které si dáme buď s nimi a tím pádem dostane každý sušenku a šlus, nebo si to vezmeme, až je dáme do postele.

Dokonce jsme se jednu dobu s manželem střídali se špunty v uších

Kdyby sis chtěla napsat, tak klidně na email, nebo facebook, nemám s tím problém.