Prosím o názory, jak byste přistupovali k dítěti v následující situaci. Mám osmiletého syna. Vždycky byl trochu pomalejší, trochu línější, trochu paličatější, prostě svůj, vždy s ním bylo těžší pořízení. Ale brali jsme ho, že je malý a tak nějak to šlo. Od doby co nastoupil do první třídy se postupně snažíme, aby se osamostatňoval, aby měl více zodpovědnosti, aby se dokázal o sebe v určitých věcech postarat sám. Jenže nějak to pořád nejde. V podstatě vše, co od něj požadujeme, je problém. Jít pěšky do školy (1km), namazat si sám chleba, jít do obchodu pro jednu/dvě věci (100m), obléknout se podle počasí, domluvit se na něčem..... a tisíce dalších situací, kdy to vždy probíhá následovně. Řekneme mu, že je třeba něco udělat. Řekne, že to dělat nemůže, že to neumí (to není pravda) nebo že se bojí a nebo, že to prostě neudělá. Pokud je to situace, přes kterou nejede vlak, tak je donucen většinou zvýšeným hlasem až křikem a brečí. Pokud je to něco, co sám chce, ale do krámu pro to dojít nechce, tak tam nejde nikdo a syn taky brečí. Co bystě dělali vy? Trvali na svém, i když je u nás "donucování" a pláč na denním pořádku a nebo byste nenutili a čekali, že třeba ještě dospěje? Já si myslím, že to co po něm chceme jsou naprosto normální požadavky odpovídající jeho věku, ale trápí mě ty denodenní dohady a pláč. Co s tím?