Je to tak vždy nebo jenom někdy? Tedy každý den protestuje proti tomu, že půjde pěšky do školy (ale nakonec jde)?

Náš sedmiletý se chová NĚKDY (možná i většinou) dost podobně, většinou fňuká, jestli mu někdo udělá tu šťávu, třeba z něj i vymámíme přijatelnou formulaci "mami, prosím tě, uděláš mi šťávu?", ale že by zvedl zadek a místo pěti minut nářků a vykrucování obětoval půl minuty tomu, že by si ji udělal sám, to ne... Ale pak jindy jde a šťávu si sám udělá. Poslední dobou mívají naše starší dvě děti takové záchvaty samostatnosti, že si samy oškrabou mrkev nebo nakrájejí jablko, rozpůlí a namažou rohlík... asi tam hraje roli, že má mladší sestru, a občas ho přece jen motivuje, že ona něco sama udělá (nedáváme mu ji za příklad, musí se do toho opravdu pustit sám). Pochopila jsem, že přílišný nátlak je kontraproduktivní. Ale pokud chce něco, co není nezbytně nutné, ale odmítá pro to sám něco udělat, tak to prostě nebude mít.