V osmi letech se dcera chovala podobně, v deseti je už se naučila, že když něco chce, tak pro to musí něco udělat, překonat se. Líná je taky (když je něco povinnost, hlavně úklid, jinak je doslova studnice originálních tvořivých nápadů a svoje blbinky realizuje rychle a nešetří energií). Takže nákup zvládne v pohodě, sebeobsluhu taky, i když jí to šíleně obtěžuje. Výkon je, když na sebe koukne do zrcadla a zkontroluje, zda na obličeji nemá přischlé jídlo nebo pastu. Pomalá je NEUVĚŘITELNĚ. Ráno je schopna pozorovat botu nepřítomným pohledem i pět minut, než si ji nazuje. Pomáhá, když ji udržuju při vědomí vtípky a popoháněním. Popohání i učitelka, která taky ví, že jinak upře nepřítomný pohled na nějaký bod ve třídě a je mimo. Zvláštní je, že když ji probere opatrně, tak ví, co se řeší. Když na ni houkne, tak je mimo, musí si uvědomit i to, že je ve třídě. Takže to, co na ni platí, je systematická podpora v tom, co chci. Hlavně se nenechat vytočit, pak se pohádáme. Pokud jemně vedu, tak spolupracuje. Přijde mi jako, když prostě nemá energii tam, kde ji to nebaví, a sama ji v sobě nedokáže objevit. Je schopná se zaseknout cestou z pokojíku do kuchyně, když jí řeknu, ať poklidí skleničku, co odložila. Stojí v kuchyni, kouká, v ruce skleničku a přemýšlí, co že to vlastně chtěla udělat.