Odmítání, lhaní a vykrucování u nás je taky. Dcera nedokáže říct nepříjemné věci do očí. Má to stejně jako manžel a tchýně. Prostě to nedokážou, je pro ně přijatelnější lhát nebo se z toho vykroutit. Dlouho mi trvalo, než jsem to pochopila a přijala. Pro dceru je problém mi i říct, že jí nechutná mnou připravené jídlo, raději řekne, že jí bolí břicho, nemá dnes hlad apod. I když jí opakovaně řeknu, že to chci vědět, protože dotyčné jídlo příště vařit nebudu. Nesnáším, když se s něčím patlám a pak se v tom někdo nípe. Já jsem střelec a upřímnost je něco naprosto neoddělitelného ode mně samotné, takže já mám opačný problém, neříct, co si myslím, když vím, že to druhému ublíží. Pro tchýni jsem bůh, protože v restauraci dokážu říct, že chci jiný stůl, protože ten, co připravili, nevyhovuje počtem míst (předem nahlášených). Ona se bude raději kroutit a sedět na půl židle, než by vyvolala z jejího pohledu konflikt. "chudák" číšník to už připravil a teď by to musel přenést, nebo připravit znovu. Chci tím říct, že někdo prostě lhát "musí". Řeším to tak, že už na dceři poznám, kdy lže nebo se vykrucuje a vše, co říká, si ověřuju (pokud to jde a je to důležité). Ona se tím naučila, že ne vše jí projde. Já jsem se naučila "nepodstatné" lži odpouštět a nebrat je jako zásadní vadu charakteru.