Kalali, ale tohle je právě to moje dilema. Zatím nedokážu přijmout názor, že někdo lhát musí a jinak to neumí. Jak víš, že je to vrozenou povahou, že to manžel i tchyně nemají dáno nedůslednou výchovou? Sama jsem jako dítě dost lhala (v předškolním věku), ale moje rodiče by nikdy nenapadlo svalit to na mou povahu. Že děti lžou to je běžné, ale nechávat je v tom, že se to dá tolerovat? Nejsem žádný policajt, syna přehnaně nekontroluju, ani se ho nesnažím načapat, ale když mi do očí řekne, že si ty tkaničky sám nezaváže, protože to sám neumí (ač už si je rok sám zavazuje), tak teda narazí.

Co se týče uvolnění a nechání věcí běžet podle dítěte, tak důsledně vyžaduji věci typu - plnění úkolů do školy, dopravu do školy, dochození do kroužků, které si vybral, chození spát v určitý čas (o víkendu později), přiměřené oblečení (i když občas ho nechám tak jak je, sám pozná, že mu bude zima/vedro).... Co netoleruji a dávám najevo, že takové chování není správné - lhaní, bytí, nadávání.... Vše ostatní bych řekla, že je na jeho rozhodnutí a vzájemné domluvě.

Co konkrétně myslíte tím uvolněním a necháním řídit stav věcí?