Před 2 měsíci zemřela příbuzná, paní 85 let, velmi náhle. Měla mě celkem ráda, já jí také, ale nebyli jsme si příliš blízké.
Poté co zemřela, její blízcí příbuzní u ní v bytě hledali nejprve věci do nemocnice, potom šaty do rakve, doklady pro notáře, odnesli si nějaké věci...
A před pár dny mě z, řekněme organizačních důvodů pověřili, ať její byt definitivně vyklidím.
Přišla jsem tam a vyvedlo mně z míry, jak se její byt změnil od té doby, co jsem tam před několika měsíci byla naposledy. Nepořádek, dokořán rozevřené skříně, usychající kytky... obraz zmaru.. Padl z toho na mě hrozný smutek...
Co všechno zůstane po starém člověku... nejprve jsem vyházela zkažené jídlo, zcela zjevně rozbité, poškozené a rozlámané věci... a dál nemůžu.
Jedna skříňka je plná pracích prášků, mýdel, voňavek. Řekla jsem si, že to vezmu domů spotřebovat. Vyskládala jsem to do krabice v níž jsem to chtěla odnést... a nechala jsem to stát před tou skříňkou. Měla jsem pocit, jako bych to měla ukradnout.
Jsou tam skříně plné jejího oblečení, nikdo ho nechce, tak ho mám vyházet. Ale já to nedokážu. Nedokážu vyházet její oblečení, její věci, staré fotografie, knížky z knihovny, obrázky ze zdí, které nejsou umělecky cenné, peřiny, boty ... i když je už nikdy nebude potřebovat. Připadám si blbě vyhodit cizí věci, i když k tomu mám souhlas. Jako bych do toho kontejneru vyhazovala její život.
Racionálně samozřejmě vím, že je potřeba to vše vyházet, ale je mi to hrozně nepříjemné.
Cítili jste se také někdo v takové situaci obdobně? Jak jste to řešili?