Kdysi (ještě za socíku) si mně vybrala jako cíl taková banda výrostků z osmé, která hulila na zíďce vedle školy, měli už dvojky a trojky z chování a vcelku se jich každej bál. Já byl asi v šesté. Občas mne zmlátili, občas něco roztrhli, zkoušeli o mne típnou cigáro. Stížnost do školy by byla na nic, tak za nimi došel můj otec a sdělil jim, že už kriminál zná (reálně měl jenom podmínku za alimenty a urážku mladé soudkyně, že neuměla počítat ty alimenty) a že jestli na mne sáhnou, tak jim v klidu zláme nohy. A byl klid.

Naše děti chodily na školu, která se šikanou pracovala, ale stejně hodně pomohly dvě-tři věci: Jednou obě děti společně seřezaly na nějakém výjezdu o rok a o tři staršího kluka, který ubližovat celému okolí, když je obtěžoval (učitelé se nenápadně koukali jinam, ale pak se jednou prořekl...). Podruhé klukovy po x-tém napadení vybouchl kotel a kluk (ADHD) toho druhého seřezal tak, že to skončilo dost zle. Ale neřešilo se to, protože klukovi mnozí ve třídě dosvědčili, že to bylo po několikerém napadení, tu přestávku byl útočník agresivní na řadu dalších dětí a všichni byli poučení, že přesně tohle vůči ADHD synovi udělat nesmějí... (Postupně ho vytáčet a fyzicky napadat.) A kluk zdaleka normálně moc agresivní nebyl. Hocha (ten měl zase papíry na Tourettův syndrom, že může vykřikovat sprosťárny) vzala matka pryč...

Asi to žel odnesl tř. učitel, co měl mít dozor.

Takže asi je lepší jednat, rozhodně moc nevyhrožovat, ale zase moc nečekat, že to škola apod. vyřeší... Facka od holky za posmívání je dobré řešení. A čestné.