Královská rodina se z principu nesmí vyjadřovat k žádnému politickému tématu, to je její úděl ve všech konstitučních monarchiích. Lehkou výjimkou je Nizozemí, kde královna Beatrix občas politiku aktivně ovlivňovala, a také za to byla kritizována.

Jinak to, co se v Norsku děje, podle mě není specificky norské, je to pouze naplnění odvěké touhy velké části populace po "čisté" společnosti, po dokonalosti; představa, že odstraní-li se to, co je "špatné", zbude jen to "dobré". Rozdíl mezi Norskem a jinými zeměmi je jen v tom, že norská společnost na to najednou získala peníze. Jinak až v Norsku jsem došel k jednomu takovému poznání - když jsem žil v Česku, velmi se mi líbily "spořádané" země. Nikdy mě nenapadlo, že nedostatek různých "živlů" může být problém, stejně tak to, že většina společnosti žije v (podobném) dostatku. Jenže on to problém je - jakmile není společnost sociálně různorodá, nedokáže odolat pokušení sebe samu ještě více "zdokonalovat" i kdyby to bylo proti zdravému rozumu. V zemi jako je Česko nebo Spojené Království, kde žije proti Norsku relativně hodně chudých lidí je chudoba něco, co není v silách nikoho napravit - pročež se bere jako normální, přirozená věc. Ti chudí lidé sami to možná tak nevidí, že to je výhoda, ale výhoda to je obrovská - taková společnost nemá potřebu posuzovat bližní podle toho, jakým způsobem žijí, a není-li to životní styl život ohrožující, pak je nechá na pokoji. V Norsku to začalo v 50. a 60. letech v podstatě likvidací romské komunity (násilné lobotomie, sterilizace, odebírání dětí na převýchovu, atd.), kterou viděla většina společnosti jako způsob, jak "vyřešit" problém, kdy potkávají na ulici lidi, kteří se nechovají jako "správní občané" a kteří "kazí" tvář místa kde žijí. Problém je v tom, že společnost se tím naučila myslet určitým způsobem - tedy je-li někde "problémová" skupina, stačí ji rozprášit a hned nastane idylka - a to je něco jako droga. Když takhle rozbili komunity norských Romů, pokračovalo to s nemanželskými dětmi a neprovdanými matkami, dále pak s alkoholiky, drogově závislými a podobně. Místo aby jim stát pomáhal se dostat z jejich problému, cílem bylo jim maximálně ztrpčit život. To se děje dodnes - v Norsku lze přijít o řidičák, pokud člověka chytí, že kouří marihuanu, přestože není za volantem a neřídí pod vlivem. Zkrátka a dobře proto, že "co kdyby ho náhodou napadlo za volant sednout", ve skutečnosti to ale spíš vypadá tak, že společnost nemá ráda příznivce marihuany a tak jim to dá sežrat. No a během těch let se nároky postupně zvyšovaly a zvyšovaly, čím víc ubývalo "nepřizpůsobivých", takže i ti, kteří byli zcela OK a přizpůsobiví podle kritérií roku 1990, nejsou přizpůsobiví podle kritérií roku 2015 - takže cílem společenského tlaku jsou teď ti. Problém je v tom, že étos těchto opatření - tedy "usilujme o idylickou společnost" - je natolik "pozitivní", že kdokoliv by proti tomu chtěl usilovat, tak vypadá jako blázen - kdo by nechtěl, aby se všichni lidi měli dobře? Kdo by nechtěl, aby nebyla chudoba, aby nemohli všichni žít zářivým životem jak vystřiženým ze Stepfordských paniček? Právě to, že tahle změna se dala díky ropě ufinancovat, je to, co pomohlo z Norska udělat takový Stepford. A upřímně, když jsem byl nedávno služebně po letech v Portugalsku a viděl jsem oprýskané domy v Portu, špínu, stavební chaos a lidi sice chudé, ale veselé, tak to bylo jako balzám na duši, protože ono to bylo takové lidské. Ano, je tam bordel, je tam chudoba (v mnohých částech Portugalska je chudoba podobná té ze Šluknovska), ale je tam mnohem více lidskosti, než ve sterilním Norsku.