Ahojte, nejdu si pro radu, spíš se vyventilovat..
V současné době řeším několik poměrně velkých soukromých projektů souběžně. Za pár týdnů mě čeká svatba, našli jsme vysněný byt a vyřizujeme jeho koupi. Prostě vše, z čeho se normální člověk těší.
Já se těšila, ale už je toho nějak moc, jsem několik posledních týdnů v jednom kole, práce, úřady, domácnost, práce, úřady, domácnost, stres z termínů... stále dokola. Ne úplně ideální vztahy a různé průběžné potíže v rodině, hledání vhodných řešení mi zrovna teď taky moc nepřidávají. Momentálně mě někteří "blízcí" vysávají a už to nedávám. Situace je složitější - nechci to rozebírat, ale prostě nejde vypnout a neřešit, protože na to by dojeli jiní příbuzní, kteří si bohužel nemohou pomoci sami..
Začíná mě to celé ubíjet a uvědomuju si, že to není normální. Že si neužívám to, co každý normální člověk. Jsem ráda a vděčná, že vše relativně klapne, vím, že všude je něco a že každý má své problémy a starosti. Nějak se ale z těch úspěchů a příprav nedokážu radovat. Dochází mi dech a nevím, kde nabrat nové síly. Když kouknu kolem sebe, jak si jiné holky přípravu svatby užívají, je mi do breku. Neužívám si. Spíš začínám rezignovat a doufat, že to nějak dopadne. Ideálně samo...
Řekněte mi, že bude líp...