řešila jsem něco podobného, když byla starší ve třetí třídě. Její nejlepší (do té doby) kamarádka, miláček učitelky a třídy, droboučká hezoučká holčička jí bila, škrábala a stahovala celou třídu k tomu, aby dceru vystrnadili kolektivu. Ty fyzické útoky jsem řešila s třídní (naprosto zbytečně), ta potvora malá se na té chodbě opravdu přiznala, učitelka situaci vůbec nezvládla. Dopadlo to tak, že sice se jí už nedotkla, ale značně přitvrdila v neustálém ztrapňování dcery. To už měli novou třídní a s ní jsem to řešila, a ta to jakž takž zvládla ukočírovat. Pravda je ale taková, že v dobách nejhorších se s ní z celé třídy bavila jedna, max. dvě holky. Dneska už bych to řešila jinak, šla bych okamžitě za ředitelkou a žádala nápravu. Dcera se s tím dokázala naštěstí vyrovnat bez nějakých velkých dramat, ale uvědomuju si, že to tak nemuselo být. Teď se jenom modlím, aby se příští rok dostala na 6-ti leté gymnázium (výsledky na to opravdu má) a dostala se mezi nový kolektiv, kde všichni budou stát znovu na stejné startovní čáře. Zajímavé je, že mladší dcera, kde ve třídě mají skoro samé kluky (jenom 5 holek), tak tam takové problémy nejsou. To holky jsou tak zákeřné. A taky jsem přemýšlela, proč je to teď tak rozsáhlý problém. Jestli bychom se my rodiče, vychovávají naše miláčky v době kultu dítěte, neměli nad sebou trošku zamyslet, protože opravdu by si neměli myslet, že nad ně není,a že jim všechno projde