Mám to podobně. Doteď si pamatuji, jak jsem večer brečela, že jednou umřu. Asi mi to tehdy došlo, co to fakt znamená nebýt už nikdy. Taky mě rodiče utěšili tím, že si mám představovat něco veselého. Tak jsem to pak dělala. V dospělosti jsem měla období, kdy jsem měla obavu ze smrti, že jak usnu, tak se neprobudím, takové katastrofické scénáře před usnutím. Bylo to z důvodu hormonální nerovnováhy. Když se srovnalo to, přešly i ty děsné myšlenky. Nebo lépe řečeno zvládnu je vytěsnit a hodit za hlavu.