Starší syn začal mluvit ve 2,5 letech, do té doby říkal "pa" při odchodu. V těch 2,5 začal říkat první slabiku od slova, které mu stálo za to. A nebylo jich mnoho. Máma to rozhodně nebyla. Takže "moču" byl motorový člun, "mity" musli tyčinka, "ji" bylo lízátko apod. Ještě autobus byl dost zajímavý, tak byl "bu". Do třech let přidal "omá s ojí" (omáčka s kolínkama) a chua s poma (chleba s pomazánkou). Hlavně to jídlo ho zajímalo . A v těch třech letech to rozbalil ze dne na den v rozvitých větách, začaly z něj padat všechny říkanky a texty z knížek, které jsme s ním četli. Všechno to tam bylo, třeba celá Hrubínova básnička o Palečkovi, jen to tak dlouho zpracovával.
Mladší syn to celé protáhl ještě o rok, to už bylo o nervy. Ale užili jsme si s ním velmi legrační pantomimické období, na které se smíchem vzpomínáme, a to včetně jeho učitelek ze školky a logopedky.
Vzhledem k jejich studijním výsledkům už dnes mohu říci, že opožděný nástup řeči nemá žádné následky.