A já zas znám lidi, co si dodnes občas zahrají. Švagr hraje téměř denně, když jsem u našich a má "padla", slyším z jeho kutlochu hru na klavír, kytaru, mandolínu, flétnu... Podle toho, na co má chuť. Ségra (jeho žena) si občas brnkne na klavír, ale spíš hrávala synovi, když byl malý, teď častěji bubnuje. Jejich syn se sám přihlásil ve 2. tř. na kytaru a po dvou letech pořád ještě dobrovolně cvičí. Baví ho to a jde mu to dobře. Kamarádky, co chodily na piano, občas hrály aspoň dětem, mnohé si rády brnknou dodnes.
Asi znám jiné lidi. Ty, kteří mají radost z "produkování" hudby, z malování, byť nikdy nebudou velkými umělci, z procházek v přírodě, na kterých ani slávy ani peněz nedojdou. Prostě si tak nějak žijeme.