Pelíšku,
tak nějak. Můj otec byl otec jen pro bratra, na mne celý život kašlal. Já si to nevybrala, rozhodl se tak on. Při scéně, kterou udělal, když jsem ho naposledy viděla se moje kamarádka, která u toho byla skoro rozbrečela, protože "nechápala, jak s tím můžu žít". Teď už celkem dobře, ale když jsem byla dítě, tak jsem si kvůli svému otci užila dost. Ani se mi to nechce psát. I jeho matka, moje babička, mne jednou dost sprostě vyhodila z baráku, když jsem chtěla tátu vidět (bylo mi asi deset) se slovy, že se mu nemám plést do života, protože má už jinou rodinu a nemá o mne zájem. Ty ostatní věci radši ani nebudu psát.
Já zájem měla, neměl ho on. A přesně jak píšeš - případné dědictví bych brala jen jako velmi chabou náplast na to, co mi on a jeho rodina provedli a jak se ke mně zachovali. Ačkoli počítám s tím, že otec bude podobný vykuk jako otec přítele zakladatelky a udělá všechno pro to, abych po něm nezdědila ani rozbitý nočník.