V prvé řadě je třeba mít podrobně napsané lékařské zprávy. Např. u dítěte se svalovou dystrofií nestačilo, že neurolog napsal, že má zasažené dolní i horní končetiny, ale bylo třeba, aby vypsal, že dítě neudrží u ucha mobil a že nezvládne ovládat pc v přijatelném standardu (kluk prostě na chvilku ruce zvedne na úroveň stolu, ale vydrží jen chvilku), aby konečně odvolací posudková komise uznala, že nezvládá komunikaci a dala nejvyšší PNP (klučina na vozíku 100% odkázaný na rodiče).
V druhé řadě je nutné se připravit na sociální šetření. Vědět, o čem vlastně PNP je, znát těch deset (u dětí devět) základních životních potřeb, aby při místním soc.šetření člověk věděl, proč se soc.pracovnice ptá a na co by se ptát měla a co jí říct. Bohužel, posudkáři moc na to soc.šetření nedají, víc se orientují podle lékařských zpráv.
Ve třetí řadě je třeba vědět, na co má člověk nárok při vlastním posuzování. Že má nárok na nahlédnutí do spisů (obešlou dopisem) a v tu dobu je nejlepší podat námitku, pokud se stupněm PNP nesouhlasím. Samozřejmě, že má člověk nárok vyžádat si kopii zprávy přímo od posudkáře a k ní podat tu námitku (do doby, než se vystaví konečné Rozhodnutí, pak už se podává jen odvolání, případně přezkum). Předpokládám, že k nahlédnutí do spisů a vyžádání si kopie zprávy od posudkáře je nutná plná moc (do toho tolik nevidím, mám zkušenosti s dětmi a PNP).

Prostě, aby pečující měl vystudovanou sociálně právní školu, nejlépe bakaláře a pak stejně zjistí, že hlavní slovo má lékařská posudková služby úřadu práce, resp. odvolací posudková komise MPSV, nad kterou už nikdo a nic není...