Nás rodiče manžela podporují skrze děti. Berou si je na část prázdnin a ani jim nemusíme přispívat na stravu nebo tak něco, naopak, dopřejou holkám nadstandard. Plus od malička jim kupovali třeba boty.

Taky nám několikrát pomohli s financováním větších záležitostí kolem baráku.

A platí nám školné u jedné z holek.

Je to tím, že prostě mají, co potřebují, a přijde jim smysluplné tímto způsobem "investovat". Vědí, že se bez nich obejdeme a je to čistě jejich rozhodnutí takto nám pomáhat.

Naopak mým rodičům jsme výrazně pomáhali my, a to i v době, kdy jsme měli 3 (a později) 4 malé děti. Protože tehdy jsme to byli my, kdo měl dost.

A může to být někomu stokrát dovné, ale holt to tak bylo, že před 10 lety nám jeden příjem stačil na náklady naší rodiny i podporu mých rodičů, zatímco teď nám 2 příjmy nestačí ani na pokrytí naší domácnosti. Náklady se zvedly hlavně v jídle (zdražilo, ne že ne, děti vyrostly, při šesti lidech je to dost znát), celkové náklady domácnosti se snížily, přesto prostě nevystačíme . Klesly především příjmy za stejný objem a druh práce, kterou odvádí manžel. Nenaděláme nic, jsme rádi, že je alespoň to.

Rodičům pomáháme tím, co máme...tedy svou přítomností, láskou, velkým autem (dost často potřebují něco někam dovézt, odvézt), je v tom hodně to sociálno, vzájemnost....v tom je naše jedinečnost a rozdíl třeba od manželovy sestry. A čím jsou manželovi rodiče straší, podíl práce (zaměstnání) a počet přátel je menší, tím je tohle pro ně cennější. A ano, někdy je tato pomoc pro nás obtěžující, omezující, ale právě proto, že v tomto směru jsou potřební, cítíme my potřebu jim ji poskytnout. Asi jako oni cítí potřebu cpát peníze do našich dětí (a svých vnoučat) .