Já měla jednu babičku, kterou jsem viděla jednou za rok a druhou jsem neviděla nikdy, protože žila daleko a nikdy nepřijela. Moje matka byla mým dětem babičkou dobrou, ale nijak to nepřeháněla. Byla spíše taková babička pro okolí. Ovšem na požádání pomohla vždy. Měla svůj život a moje děti jí mají rády. Já sama jsem babičkou a když jsem požádána, seknu se vším, s čím seknout můžu a jdu dělat to, o co jsem požádána. Ale když s tím seknout nemůžu, tak se to vyřeší jinak. Vnoučatům věnuju hodně času i peněz. Chodím s nimi za kulturou, sportujeme, vyrábíme neustále něco, povídáme si. Já se učím od nich nové technologie a co teď frčí v muzice a ony ode mne všechno, co znám já a mohu jím dát. Ale dělám to proto, že se mi chce. Já to nezažila a přežila jsem. A přežijou to i děti vás všech, které smutníte za tím vztahem mezi vnuky a prarodiči, který prostě není.